O strachu
Strach je láska, která na sebe zapomněla. Strach je dar, uvědomit si tu bariéru. Strach je jako blána, která nás chrání od většího světa. Strach je příležitost k růstu. Strach je bolest, kterou jsme už nechtěli nikdy zažít, strach je oddělenost.
Strach je neprojevená láska. Aspekt sebe sama, na který jsme zapomněli. Čím větší je strach, tím důležitější aspekt pro nás je a tím hlubší má kořeny. Strach může být i převlečen za lásku při potřebě někoho chránit, ale je to jen strach ze ztráty kontroly nad druhým. Strach jsou různé aspekty nás samých, které jsme ještě nepřijali. Často je strach spojen s obavou o ukončení naší existence na světě, z nedostatku zdrojů pro život či ztráty sociálního zázemí a společnosti.
Když se strachu podíváme do očí, najdeme tam jenom lásku.
Plno lidí chodí světem ve strachu, protože zapomněli na svou skutečnou krásu. Strach je láska, která se bojí sama sebe. Strach je časově limitovaná záležitost. Strach je jako vrstvy cibule. Jak se člověk uvnitř poznává, přestává se bát a oddělovat se od druhých. Vnější obal se postupně svléká. Začíná ožívat širší pole, po oloupání zůstane jenom čisté, zářivé jádro. Když se člověk nebojí sám sebe, už ho nic nevyděsí.
Strach cítíme vůči okolnímu světu. Aby nás ostatní měli dost rádi a my nezůstali bez lásky, strach z nepřijetí jinými, strach z nepřijetí rodiči a potřeba vtěsnat se do pravidel, která jsou přijímaná. Strach z ublížení nebo neposkytnutí pomoci druhým, když ji budou potřebovat, strach ze selhání v životě. Nosíme to v sobě všichni, jen každý má jiné téma více či méně aktivní.
Strach se opírá o čtyři důležité pilíře:
1. Strach z odsouzení - když ostatní uvidí, jaký jsem, zůstanu sám. Nebudu pro ně dost dobrý, nebudou mě mít rádi, radši se jim ani neukáži.
Ale co nejhoršího se může stát, když k tomu dojde? Opravdu zůstanu sám, můžu konečně najít sám sebe a zjistím, že jsem krásný.
2. Strach z nepřijetí jinými - už vím, že jsem krásný, ale bojím se to projevit. Co když mě ostatní nepřijmou?.
Ale co se může stát nejhoršího, když k tomu dojde? Zůstanu sám, začnu přijímat sám sebe a postupně pak začínám víc milovat i chápat ostatní. Přestávám se bát sebe i jiných.
3. Miluju sebe i ostatní, ale interakce s druhými může být těžká, pořád mě nepřijímají. Když se projevím, nebude se mi dařit, protože skončím sám bez prostředků na život. Mohu sice interakcí s nimi rozvolňovat napětí a rozšiřovat náš společný prostor, ale co když je to moc těžké?
Co se může stát tady nejhoršího? Raději se od nich oddělím. A po nějakém čase možná zjistím, že jsem nikdy nebyl sám. Všichni jsme propojeni a když jsem došel až tak daleko, můžu to cítit. Ostatní jsou jako část jedné duše, jen jednotlivé kousky na sebe navzájem zapomněli. Jsem jim blíž, než kdykoliv předtím. Začínám vnímat, že mezi mnou ani jinými není rozdíl, ostatní odráží jen jako zrcadlo aspekty, které nesu. Jsme spojeni a není mezi námi rozdíl. Jako střípky jedné duše, které se zase spojují a vzpomínají si na propojenost, celistvost a pole, ve kterém spolu vzájemně tančí. Tento pilíř je nádherný na objevování. Co může být ještě po tom?
4. Pokud jsem došel až sem, přestávám se bát. Už vím, že uvnitř jsem krásný. Nebojím se sebe ani ostatních. Svět se může opět rozzářit. Jsem volný.
