2. Zátoka blbců

Bylo to po druháku na vejšce. Povinně jsme se účastnili letního sportovního kurzu a já jsem si ještě s pár kamarádama vybrala z možné nabídky Podskalí na přehradě Orlík. Místní zátoce se prý říká "Zátoka blbců", ale kvůli mně to fakt  není, i když příští řádky mohou  vnést trochu pochybnost...

Postupně jsme procházeli kolečkem, abychom si vyzkoušeli co nejvíce druhů sportů ať už volejbal, fotbal, basketbal, softbal, tenis... . Prostě pestrá nabídka všeho možného a to, o čem dnes zpětně vyprávím, se týká windsurfingu. 

Vždycky se mně líbilo sledovat, jak trojúhelníkové plachty serfů s lehkostí vážky sviští po hladině a docela jsem se těšila, jak s větrem poletím i já. Naštěstí jsem vyfasovala tu nejmenší plachtu, jaká vůbec byla možná. První úskalí, o kterém jsem dříve ani netušila, se totiž ukázalo už samotné zdvihnutí plachty, která se svou plochou přilepila na hladinu. To se mi povedlo, rovnováha jakž-takž fungovala a já se posunula o kousíček dál. Tuhle fázi jsem si ještě hodněkrát zopakovala.  Vždy s tím, že jsem neplánovaně  spadla do vody, následně se vydrápala na prkno a zkoušela se znovu postavit. Jako třešinku na dortu jsem uslyšela mlasknutí, jak se plachta odlepila od hladiny. 

To mlasknutí jsem už docela dlouho neslyšela. Stojím na prkně v půlce zátoky, ke břehu je to už docela daleko a já nemám už ani sílu tu plachtu vytáhnout nahoru. Jenom ať už nepadám do vody, už bych se neměla sílu se vydrápat zpátky na prkno. Párkrát se ještě pokouším o zvednutí plachty a nic.

A mám toho právě tak akorát dost! Kousla jsem se. Nestává se mi to moc často, ale odmítám už cokoliv dělat. Došla mi síla, chuť i trpělivost. Prostě sedím uprostřed zátoky na prkně a jen tak si čekám, co bude. Pomalu se blíží konec naší lekce a na břehu zjišťují, že je tu problém. Vysílají ke mně záchrannou kánoi se dvěma studenty, aby zjistili, proč se můj surf, ani já, nehýbeme. V kánoi měl klučina, který seděl na místě zadáka, spásný nápad. Vymění se se mnou, on umí dobře surfovat a tak se dostane snadno s prknem zpátky ke břehu. 

Výměna se zdařila, dokonce jsem při ní kanoi ani nepřevrhla a vše se zdá být tak, jak má. Já jsem do té doby sjížděla řeku jako zkušený vodák už mockrát. Vysloužila jsem si dokonce přezdívku "vystupovací háček", protože jsem vždy kolizní situace zachraňovala svým výsadkem z lodi. Ale teď jsem na Orlíku, klučina se surfem už je zpátky na břehu. My s kánoí pádlujeme jako diví, ale naše loď se pořád točí na stejném místě dokolečka. Ach jo... Vyráží k nám druhá záchranná loď. Tentokrát i s učitelkou, která mi prozrazuje  tajemství, jak má správně pádlovat zadák. Jak využít proudu, který se u pádla tvoří, udělat nepatrný protipohyb a nechat se nést. Tak nás nakonec dobrá rada a správné kormidlování vysvobodilo.

Zátoka Blbců se prý jmenuje podle jevu, který na přehradě vyvolává nejčastěji proudící vítr. Toho, kdo nevládne zdatně ovládáním surfu, nažene vítr právě do této zátoky. Dá se s úspěchem použít věta: "Blbci si tady dali sraz." . Tam, kde ostatní končili, já začínala. Říká se, že "učení z nebe nepadaj" , z čeho všeho tedy musí spadnout? A kolik lidí nám přitom ještě připluje na pomoc? Kdo ví, třeba jednou s větrem poletím i já.

PR