O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

Tahle pohádka také nepatřila k mým příliš oblíbeným. Děti napřed přijdou o maminku a pak tatínek, který je nemá z čeho živit, je odvede do lesa a nechá napospas osudu. Některé pohádky jsou docela kruté, že? Ale co když vypráví o životě? Necítili jste se někdy jako dítě ztracené v lese? Odříznuti od rodičovského bezpečí, kdy přes to, co kolem nás vyrostlo, nevidíme pomyslné světlo? Každý máme v sobě mužskou i ženskou polaritu. Ta aktivní mužská má tendenci hledat řešení, hledat záchytné světýlko.

Všechno nemusí být na první pohled stejné, jde o pocit, který nalézáme v životě. Často doufáme, že když jsme v úzkých, narazíme na někoho, kdo nám pomůže. Naštěstí i to se děje, ale tady přichází varování na ostražitost. Můžeme totiž narazit i na člověka, který je k nám na první pohled medový, dokonce pro nás něco udělá, něco od něj přijmeme, ale nám se na něm přecijen něco nepozdává. Jeho úmysl totiž není čistý. V pohádkách to je snadné. Ježibaba je prostě škaredá bába, ale v životě to nemusí být na první pohled vidět... musíme se řídit pocity a to tak snadné není. Čím je člověk pravdivější, tím je to snazší rozpoznat. Někdy se ale díky nepravdám nebo polopravdám dokážeme ztratit v mlze. Proto je dobré, mít svůj osobní prostor čistý, můžeme věřit tomu, co cítíme.

Ale zpátky k bábě... stará ženská (v tomto případě), která si jiné lidi drží při sobě, aby byla živa z jejich energie. Drží si je jen, aby z nich čerpala. Nejde jí o Vás, jde jí o energii, kterou jí dáváte nebo můžete dát. Je to někdo, kdo chce mít za každou cenu navrch, spoutává ostatní.  Možná schválně kalí vodu nebo maže medy kolem úst, aby nebylo snadné se v situaci zorientovat. I s něčím takovým jsme se už asi někdy setkali... Tak asi víte, co teď nejlépe udělat... jejími vlastními prostředky bábu přelstít, šup s ní do pece a co nejrychleji utíkat zpátky domů.

Přeju Vám šťastnou cestu :)