Osobní zkušenost s Reconnection 2/3

Hledání odpovědí

Po semináři Reconnection jsem hledala prostor, ve kterém bych si zařídila vlastní praxi. Už na semináři jsem se seznámila s lékařkou, která provozovala ordinaci a měla u ní nevyužitý rehabilitační prostor. Když jsem do tohoto prostoru vstoupila, zažila jsem poprvé, že vidím, jak má prostor do budoucna, ve spojení se mnou, vypadat. Jsem původem stavař-architekt, ale tohle vnímání prostoru bylo pro mě nové. Celý prostor byl bíle vymalovaný a já ve své hlavě viděla obraz, kdy stěna naproti vstupu je celá červená a v pravém dolním rohu je umístěna zlatá vážka. Od tohoto obrazu se potom vyvinul název mého "projektu", který jsem nazvala Cesta Vážky.

Do mojí nově otevřené praxe chodili klienti a já neustále pozorovala a vyhodnocovala, co to vlastně dělám. Kladla jsem si otázku, co je to vlastně za proces, který se děje? Věděla jsem, že to, co dělám je správně, ale měla jsem v sobě spoustu otázníků. To, že jdu správně, jsem poznala. Měla jsem totiž v sobě zkušenost, kdy to bylo jinak.

V jedné z mých dřívějších prací jsem přes sebe totiž nechávala projít věci, se kterými jsem vnitřně nesouhlasila. Přestože jsem si je dokázala logicky zdůvodnit a omluvit, v duchu jsem věděla, žes nimi vnitřně nesouhlasím. Napětí uvnitř časem stoupalo a logikou jsem dokázala utišit mysl vždy jen na chvilku. Všimla jsem si, že se přestávám lidem dívat do očí. Neklid a nespokojenost se zvyšoval, ale nebylo v mých silách pracovní situaci změnit. Až jsem byla nucena z mých vnitřních pohnutek tehdejší zaměstnání opustit. Díky téhle dávné zkušenosti, jsem nyní dokázala rozpoznat, že to, co dělám teď, je správné. 

Rekonektivní léčení mně pomohlo ještě hlouběji zpracovat, co jsem nesla v sobě bolavé a nezpracované z minula. Nejen, že jsem se zase lidem dívala zvesela do očí, ale do mého života proudilo spoustu nových, hezkých zážitků. Vraceli se nebo nově přicházeli lidé, kteří pro mě byli důležití. Bylo to, jako by mi rostla křídla. Události se zrychlovaly a začínaly do sebe více zapadat. 

Bavilo mě pozorovat, jak se člověk, který přijde na léčení, na lehátku proměňuje. Jak pole člověka se jakoby zvenčí rozřízne a začne do něj proudit lehčí, krásnější a jemnější kvalita. Jak místa, která se v energetickém poli původně jevila jako zatuhlá, povolují. Jak sdílíme společné pole a svět je zase o něco bohatší. A jak nakonec klient odchází "lehčí a rozzářenější". Těšilo mě to, dělalo radost i dávalo smysl. 

Ale všechno v mém životě nebylo ideální.  Jedna oblast mě trápila a zdálo se, že s ní na současné rovině nedokážu pohnout. Zřejmě se ještě něco musí změnit, aby se to povedlo. ...

22.11.2012 jsem se kompletně ochrnutá probudila na ARU Vinohradské nemocnice (tady  je popsáno malinko víc). Lékaři mým blízkým zprvu nedávali moc šancí, že se proberu z hlubokého komatu, ale díky přispění všech, co tehdy pomohli, se to povedlo. Následovala dlouhá cesta, kdy jsem se musela naučit znovu ovládat ruce, mluvit i chodit. Vše kolem sebe jsem vnímala jako zpoza tlustého skla. Vše bylo vzdálené a do mého světa doznělo jen to, co se mě doopravdy týká. Nic navíc. Bylo pro mě obtížné sledovat tok mluvy někoho jiného, v tom proudu jsem zachytila třeba jen pár slov, která se vzájemně nespojovala do významu. Naprosto jsem se neorientovala v čase. Všechno se zpomalilo a ze mě se stal nucený introvert. Už na rehabilitační klinice, kde jsem se učila znovu chodit, jsem zase pomáhala některým spolupacientům a dělala rekonektivní léčení. Až jsem opět došla na jednu z křižovatek. Buď ustrnu ve svém současném neutěšeném světě anebo tu zase začnu být pro jiné. Tehdy jsem si opět otevřela svou praxi.  

Navázala jsem tam, kde jsem předtím přestala, jen teď v jiném prostoru. Komunikace pro mě byla sice náročnější, protože moje mluva byla pomalá a monotónní, dělalo mi velký problém orientovat se v čase a když jsem chtěla někomu podat ruku, musela jsem se hodně moc soustředit, abych jeho podávanou ruku neminula. Ale začalo to fungovat a já opět jsem měla radost z každého klienta, kterému mohu pomoct. Opět jsem začala pozorovat ten proces, který se děje a jakobych teď lidi vnímala ještě víc zevnitř. Opět jsme sdíleli společné pole, při kterém se nám oběma ulevovalo. Po nějaké době jsem začala mít pocit, že lidem dávám o něco víc, než než dřív a upravila jsem v souladu s tím i cenu o něco nahoru. Klienti mi dávali krásné zpětné vazby a já zase cítila, že jdu správně.  

Uzdravte druhé, uzdravte sebe. 

                                                  Dr. Eric Pearl 


V té době nový mentor Vláďa Ekart přišel s myšlenkou, že založíme Rekonektivní Centrum. Byla jsem za to moc ráda, protože to bylo přesně v souladu s tím obrazem o hnízdě světla, který jsem zpočátku viděla na semináři ve své mysli. A těšila jsem se na novou etapu.